Shirley Valentine

simona stašová jako shirley valentine

Dámy, rozmazlete se představením s názvem Shirley Valentine. Po dobu téměř tří hodin Vás bude bezpodmínečně bavit fantastická Simona Stašová. Na divadelních prknech v této inscenaci neuvidíte nikoho jiného. A přesto budete odcházet s pocitem, že bylo Simony Stašové málo. Vyrazte proto určitě např. do divadla ABC bez svých mužů a dětí do 15 let. Litovat rozhodně nebudete.

(Ne)Jen ženská záležitost

Samozřejmě, že komedie není určena pouze ženám středního věku, ale všem, kdo mají rádi dobrou zábavu. Pokud ale vyrazíte s kamarádkou, porozumí zřejmě Vašemu pokyvování hlavou v určitých pasážích lépe, než Váš manžel.
Premiéra byla uvedena v roce 2008 a setkává se s kladnými ohlasy dodnes. Dokladem toho je i fakt, že představení je vždy vyprodáno.

Jak nepropásnout zbytek života

Čtyřicetiletá matka od rodiny, manželka počestného, ale poněkud suchého občana, která se stará především o to, aby život její rodiny, která žije v Liverpoolu, běžel v zásadně zajetých kolejích, jaksi zapomněla žít svůj život. Je doslova polykána stereotypním a šedivým životem. Ve svých 40 letech se neubrání častěji a častěji pocitu, že všechno krásné a vlastně i život, už má za sebou. Lépe řečeno život dívky jménem Shirley Valentine. Sny, touhy, spontánnost a přání té dívky, kterou kdysi byla, v ní však nadále zůstávají. Proto se rozhodne pro nečekané rozhodnutí, které u ní nikdo nepředpokládal. Na popud své kamarádky odjede na dovolenou do romantických míst, kde se pěstuje vinná réva, do Řecka. Najednou vše, v co už nevěřila a zapomněla, dostává reálnou podobu. Začíná tam nový život. Cesta k sobě samotné nenechá dlouho čekat.

Simona Stašová o Shirley

Sama velká herečka o roli říká, že jí byla přímo ušitá na tělo. Musela do ní však dozrát. Teď je ve věku, kdy si plně uvědomuje své kvality a do role se o to víc může položit. Luxusní a hlavně pravdivé fráze ze hry Shirley Valentine, sdílí a opravdově prožívá společně s divačkami.

Car samozvanec ostravský

Car samozvanec ostravský

Již tři měsíce se v Ostravě hraje výjimečná činohra. Car Samozvanec z pera polského Adolfa Novaczynskeho. Původní verze má na 400 stránek. Režisér Andrzej Celinský musel dílo hodně seškrtat. Vše pečlivě tak, aby dějová linie a pochopitelnost jednotlivých scén navazovaly a divák nebyl v ději ztracen.

Přestože se příběh odehrává na přelomu 16. a 17 století, každá postava nosí jiné dobové oblečení. Od brnění, přes výbavu moderních speciálních jednotek až po oblek loňského střihu.

Přiběh pojednává znovunalezeném synovi cara Ivana Hrozného. Bývalý mnich Griška Otrpjev se vydává za Dimitrie Ivanoviče. Tato “pravda” se hodí polské šlechtě i některým ruským bojarům. Po svržení krutovládce Borise Godunova hledají nového nástupce. Mladý “carský syn” se bude snadno ovládat a proto pomohou podvodníkovi na trůn.

Začátky vlády jsou skvělé. Car Dimitrij hlásá, co vše se do Ruska převezme ze západu. V pozadí všeho stojí všudypřítomná polská šlechta, která se hodlá podílet na inovativní vládě mladého cara. Ruští bojaři jsou postupně odstavení ze svých funkcí a začíná se rodit plán na svržení cara.
Na pozadí bujarých večírku pořádaných carským dvorem dochází k úpadku celé Moskvy a nespokojenost lůzy se zvyšuje. Spolek bojarů nakonec nechá cara na pospas lůze která jej ubije. K moci se dostává opět stará bojarská garda.

Celé představení působí temně, nezvykle. Nikdy jsem nic podobného dříve neviděla. První půlku spíše chytáte děj, než vám úplně dojde, o čem to je. Je asi lepší si dopředu pročíst děj. Lépe si hru užijete. Všichni herci, kteří měli výraznější roli hráli skvěle. Celkem bylo na jevišti kolem 40 herců. Scény byly jednoduché, během představení se měnily jen málo. Základem byl systém mříží které se dle potřeby zvedaly. Do toho se maximálně vložila kulisa carského paláce.


Druhá část představení byla již skvělá. Rozumíte ději a víte dopředu kam to celé směřuje. Ubití mladého cara davem na konci způsobuje mrazení v zádech. Zvláště když si uvědomíte, že podobné situace (tj. jeden den jste hvězda, druhý den nikdo), se dějí neustále.

Hra rozhodně stojí za to. První půlka je poměrně náročná a je třeba si zvyknout na onu temnotu. Druhá půle má grády, na jejímž pozadí se připravuje svržení cara.

Andrea Chénier

Andrea Chénier

Nejsem fanynka oper, popravdě, byla jsem snad jen jednou na Broučcích. Už si ani nevzpomínám. Když jsem zavítala opět od Ostravy, v místním Národním divadle Moravskoslezském zrovna opakovali již po několikáté známou operu Andrea Chénier od italského skladatele Umberta Giordana. Opera o milostném trojúhelníku se odehrává na pozdadí francouzské revoluce (rok 1796 cca).

Nejvíc ze všeho mě překvapilo, jak málo návštěvníků zde bylo. Odhadem tak tři sta lidí. Divadlo vypadalo velmi velmi prázdné. Nicméně vzhledem k tomu, že se představení hraje už nějaký ten pátek, asi to nebylo nic neobvyklého (aspon vedle nás nikdo neseděl). Hlavní hrdina andrea Chénier je skutečná historická postava známého francouzského básníka, obětí revoluce. Zbytek postav je smyšlených, až na dvě, které se v opeře spíše jen mihnou (Robbspierre, jeden z vůdců revoluce a potom jeden soudce, jehož jméno si nevybavím).

První dějství se odehrává ve venkovském šlechtickém sídle. Šlechta oslavuje svůj život, baví se tancem a jídlem. Ale tak se ptá na postupující revoluci, která ohrožuje její bytí.  Mezi návštěvníky sídla je i mladý Andrea a další umělci. Andrea se zamiluje do dcery hraběnky, ta však jeho lásku přiliš neopětuje.  Skvělé byly kulisy formou velkých obrazových rámů. Působilo to snobsky a přesto jde o jednoduchou dekoraci.

Druhé dějství je již v Paříži. Revoluce je v plném proudu, příslušníci šlechty jsou pronásledováni a zabíjení. Mladá hraběnka vyhledá Andrého. Na toho již má ale spadeno vedení revolucionářů, a obvinují jej jako špiona a fanouška roajalistů. Celá opera končí popravou Andreho, ale i jeho lásky hraběnky, která se za úplatek nechá zaměnit s další vězenkyní, odsouzenou na smrt. Oba umírají za ranního slunce.

Opera byla velmi svěží, děj se hýbal rychle a hlavně, byla celá v italštině. Po bocích byly svítící panely s titulky, takže jsme rozuměly všechno. Titulky byly fakt super, asi i lepší než česká opera.
Živý orchestr byl báječný a dirigent si na konci vysloužil bouřlivý potlesk. Na kostýmech se také nešetřilo. Šlechtické kostýmy z prvního dějství jsou koncipované do zlatých barev, třásněné a nadýchané. Operu bych doporučila všem, kteří se na nějakou chtějí vydat, a neví kterou z bohaté nabídky vybrat. A ještě jedno plus na závěr. Díky tomu, že bylo méně lidí, v pohodě se dostanete k bufetu a nakoupíte si co je libo.

Sissi – útěky Alžběty Rakouské

Sissi – útěky Alžběty Rakouské

Poslední představení, které jsem viděla v Ostravě v tomhle roce. A jak se říká, to nejlepší nakonec. I když zdaleka nejlepší byl Jesus, tak Sissi je v těsném závěsu. Neskutečný výkon herců. Pavlína Kafková, představitelka Sissi (nebo celorepublikově známé soudkyně Barbary) byla na pódiu téměř celou dobu. Skoro tři hodiny čistého času hraní.

Celý příběh se odehrává víceméně podle skutečných historických faktů, které o této panovnici známe.  Žila v 19. století po boku císaře Františka Josefa. Nutno říci, že manželství bylo z čisté lásky mladých lidí. A ta láska v různých podobách přetrvala až do konce. Byla to nevšední šlechtična. Zcela odlišná od hloupých dam na císařském dvoře. Hodně četla jakoukoli literaturu. Romány i naučnou vědeckou. Domluvila se asi osmi jazyky, včetně českého (ale také latinsky, rumunsky nebo maďarsky. Byla hodně promaďarsky zaměřená. Dbala na svůj vzhled, držela si štíhlou postavu jak přísnými dietami, tak aktivním několikahodinovým cvičením denně. Podnikala také dlouhé túry. Pět šest hodin chůze bez přestávek. Nikdo z doprovodu ji na těchto zdravotních vycházkách nestačil. Ušla i 50 km na za jednu túru.

Bohužel Sissi byla přecitlivěla, což jak se později zjistilo, nebylo výchovou ale geneticky předáná vlastnost v rodině. Ke svým dětem nedokázala udržovat lásku. Pouze k nejmladší dceři Marii Valerii měla silnější vztah, ale i tak ji často opouštěla a nechala vychovávat na císařském dvoře. Sama s malým doprovodem odjížděla z Vídně na celé dlouhé měsíce na cesty po celém světě. V cestování nacházela klid a naplňovala přirozenou touhu po svobodě. Ráda pobývala hlavně v milovaném Maďarsku.

O jejím milostném životě se toho moc neví. Zřejmě nějaké milence měla ale dodnes je to věcí dohadů. Ve stáří se usmířila s císařem a jejich láska nabývala opět na síle. I když to již byla láska dvou starých lidí. Přátelská. Přemáhaly jí však stále větší deprese. V roce 1898 byla tragicky zavražděna italským anarchistou v přístavu.

O tom všem je ostravská divadelní hra. Všechny důležité momenty jsou ve hře a není pro to divu, že trvá skorem tři hodiny. Řekla bych, že se jedná rozhodně o nejlepší drama letošního roku. Výkon Pavlíny Kafkové byl perfektní. Zaujala také změna hlasu, kterou udělala mezi mladou a starou Sissi.